Archiv autora: redakce

Kronika Mratínského potoka, 49. část

Putuji podél Mratínského potoka. Vracím se na místa, která již dobře znám. Příroda se proměňuje, člověk také koná – a já mám stále co pozorovat.

Vědci již delší dobu upozorňují, že se klima na Zemi mění. Letošní červen patřil k nejteplejším v historii měření a srážek bylo velmi málo. Ráda bych proto přispěla k lepšímu pochopení problému sucha. Vděčím za to mimo jiné osvětové práci geologa Václava Cílka.

V jednom ze svých posledních rozhovorů vysvětloval, jak se sucho promítá i do hlubších vrstev země. Díky gravimetrickým družicím GRACE, které sledují množství vody uložené v Zemi až do hloubky několika kilometrů, dnes víme, že od roku 2015 se zásoby podzemní vody již nevracejí na dřívější úroveň. To není dobrá zpráva. Programy zaměřené na zadržování vody v krajině a adaptaci na sucho jsou sice připravené, jejich skutečná realizace je však zatím stále nedostatečná.

Proto bych dnes ráda upozornila na nové výsadby stromů v okolí Ďáblic, které jsem při svých toulkách objevila.

Líbeznice si již před časem vytvořily projekt zeleného prstence kolem obce – zelené promenády. O části výsadby směrem k Měšicím jsem již psala. Velkou radost mi v roce 2025 udělala také obnova stromořadí podél silnice z Líbeznic do Hovorčovic. Protože zde často fotografuji, tato změna mi neunikla. Teď už jen zbývá zjistit, jaké druhy stromů zde byly vysazeny.

Moje silvestrovská procházka v roce 2025 začala u skládky směrem k Ohradě. Pochválit můžeme správce skládky – podél oplocení přibylo nové stromořadí topolů a finální část tělesa skládky byla osázena keři. Zdá se mi však, že jich je méně než na starších etapách rekultivace. Uvidíme, zda nové výsadby letošní horké léto přežijí. Při svých vycházkách kolem skládky je budu dál sledovat.

Další cesta mě zavedla za Březiněves. Polní cesta vede od silnice mezi Třeboradicemi a Hovorčovicemi směrem k železničnímu přejezdu a končí u malé kapličky. Nedaleko silnice se nachází oplocený pozemek využívaný Klubem psích sportů. Podél cesty zde roste dlouhá řada mladých dubů. Na jaře jsem jich napočítala přibližně čtyřicet. Domnívám se, že byly vysazeny před více než dvěma lety. Letos se pokusím určit, zda jde o dub letní, nebo zimní.

Na jiné prosincové vycházce jsem chtěla konečně najít nový přechod přes dálnici u Březiněvsi. Zabloudila jsem však na slepou cestu rovnoběžnou s hlavní silnicí. Přesto jsem zahlédla rozsáhlou novou výsadbu stromů pod protihlukovým valem. Nepřehlédnutelné byly zelené plastové chrániče proti okusu zvěří.

Na místo jsem se vrátila na jaře, kdy kvetla řepka. Stromy jsem však nepoznala, a tak jsem napsala na úřad městské části Březiněves. Pan Korint mi ochotně odpověděl, že pozemek patří Maltézskému řádu a je pronajat soukromému hospodáři. Podle dostupných informací zde byly vysazeny rychle rostoucí stromy rodu paulovnie.

Při své návštěvě jsem si však všimla, že mnoho stromků uschlo. Pan Korint mi vysvětlil, že podobné výsadby bývají často financovány z evropských fondů, avšak následná péče již z těchto prostředků hrazena není. Nově vznikající háj proto budu dál sledovat.

Spolek pro Ďáblice otevřel zajímavé téma – cestu z ďáblického náměstí ke hvězdárně. Projekt nazval jednoduše Promenáda.

Ráda bych se připojila k výzvě, aby se napříč všemi volebními stranami našla shoda na vybudování této cesty. Lidé ji používají již desítky let bez ohledu na vlastnické vztahy k okolním pozemkům. Vedla by k jednomu z nejkrásnějších přírodních míst Ďáblic, odkud se otevírá pohled do krajiny.

Výsadba stromů je jednou z cest, jak se připravit na stále častější období horka a sucha. Nestačí však pouze stromy vysadit. Stejně důležitá je jejich dlouhodobá odborná péče. Právě ta často rozhoduje o tom, zda nová výsadba přežije.

22.července 2026                                                                                Milada Stroblová

Kdo je paulovnie plstnatá?

Pátrání na internetu

Paulovnie plstnatá pochází z jihovýchodní Číny. Již dlouhou dobu se však vysazuje i v teplejších oblastech Evropy jako okrasný parkový strom.

Je to rychle rostoucí opadavý strom dorůstající výšky až dvaceti metrů. Typické jsou pro něj mimořádně velké, až třiceticentimetrové listy, které jsou na rubu jemně chlupaté.

Kvete v květnu, ještě před olistěním. Její velké zvonkovité květy mají světle fialovou barvu se žlutými proužky uvnitř.

Paulovnie je velmi odolná. Dokáže regenerovat i po požáru, dobře snáší znečištěné prostředí a není náročná na kvalitu půdy. Patří mezi pionýrské dřeviny, pomáhá zpevňovat půdu a svými kořeny omezuje erozi. Nesnáší však zastínění jinými stromy a nejlépe prospívá na otevřených slunných stanovištích.

Kronika Mratínského potoka, díl  č.47

S odstupem celého roku chci popsat jarní a letní období života přírody na rybnících v Čakovicích. Moje časté návštěvy na březích Mratínského potoka přinášejí stále něco nového.

Co se odehrálo na hladině Zámeckého rybníka dne 15. června roku 2025? Na hladině pluly dvě silné větve, které tam byly ponechány vodnímu ptactvu poté, co se zlomil staletý jasan a spadl na hladinu. Na fotografii vám představuji párek slípek zelenonohých, který pocítil potřebu zahnízdit na jedné z nich. Silná větev se nacházela v polovině rybníka.

Všimla jsem si samečka, který doslova uháněl po vodní ploše a v zobáčku přinášel větvičky. Chování párů slípek již trochu znám – popisovala jsem dříve jednonohého samečka, jak neúnavně přinášel klacíky, aby své samičce postavil hnízdo na plochém kameni poblíž hráze Zámeckého rybníka. Po několika letech mohu být svědkem hnízdění.

Klacíky pokládané slípkami na větev padaly do vody, nechytaly se. Ze soucitu jsem nasbírala velkou hrst klacků a hodila je na hladinu. Už se stmívalo, rozloučila jsem se. Jeden z páru usedl na kmen, nožky částečně ponořené ve vodě (to slípky milují, přezdívá se jim i vodní slepice), probíral peří a koupal se.

Další den jsem byla u rybníka zpět. Nová příležitost pozorovat hnízdění, vyvedení mláďat – to si nechci nechat ujít. Na kmeni již bylo připravené hnízdo! Pár slípek volně křižoval hladinu a pak… dočkala jsem se. Samička usedla do hnízda.

Další týden jsem neměla čas se k pozorování páru vrátit. Když jsem znovu stanula u rybníka, neubránila jsem se bolesti. Větev s hnízdem na hladině nebyla. V těch dnech vál silný vítr, který patrně způsobil zkázu. Když jsem Zámecký rybník obešla, viděla jsem větve zahnané po větru až k hrázi u silnice. Přišla mi vtíravá myšlenka, zda pár nad tím také smutnil…

Ve žhavém letním dni jsem znovu k rybníku přišla. Podařilo se mi vyfotit život slepičí rodiny se šesti mláďaty. Na fotografii jsou čtyři. Jak okomentovat vývoj? „Pár operativně zahnízdil na ostrově.“

Během dalších dnů jsem udělala záběry, které mi dělají velkou radost. Viděla jsem rodiče krmit kuřata plovoucí na hladině. Pozorovala jsem kuře, které se velmi snažilo doplavat k rodiči a sourozencům. První hodiny na hladině, hlad a strach z osiření! Mám v mysli jemné volání rodiče svolávající děti k sobě. Poznám již dospělé slípky po hlase, i když je nevidím.

Ostrov v Zámeckém rybníku je rájem i pro další ptáky. V létě jsem poprvé za dobu svého pozorování viděla na kraji ostrova odpočívat volavku šedou. Výskyt volavek mi potvrdili i ďáblicí přátelé.

V roce 2025 jsem na hladině pozorovala bílou velkou kachnu a černou kachnu s bílou náprsenkou. Měla jsem možnost zeptat se RNDr. Smrčka, odborníka, který žije u nás v Ďáblicích, o jaké ptáky jde. Vysvětlil mi, že tito jedinci jsou kříženci s chovnými druhy kachen.

Musím se zmínit i o nové tváři, která se v blízkosti čakovických rybníků odkrývá. Odbočka trati, sloužící v minulosti cukrovaru a končící mezi rybníky, byla rekonstruována. V blízkosti Mratínského potoka je od podzimu zastávka vlaku. Vybudovanou jsem ji vyfotila v zimním šeru. Tehdy jsem se domnívala, že půjde o výletní trať.

Za Lidlem, dál po toku potoka směrem k Miškovicím, probíhal v roce 2025 v polích geologický průzkum. Letos už se tu staví sídliště. U kávy a dortu v Globusu jsem si povídala s paní bydlící u Lidlu vedle Zámeckého rybníka. Nové sídliště nabídne několik set bytů…

Jedno se však léta ví. Divoké kachny chodí k člověku na dotek. Slípky zelenonohé jsou plašší. Pohybují se při březích rybníka. Lidi určitě vnímají. Jsou na vodě v Hovorčovických rybnících, na obou rybnících v Čakovicích i u nás na Parkánu.

Za stávajících podmínek soužijeme. Snad to tak bude i v době, kdy po břehu Zámeckého rybníka budou proudit lidé odjíždějící do centra Prahy za prací.

1. března 2026 Milada Stroblová

Kronika Mratínského potoka, část 46

Procházkou po cyklostezce ze Sluh k Mratínu jsem ve 43. části kroniky Mratínského potoka došla do míst, kde se Líbeznický potok vlévá do Mratínského. Na obou potocích jsou u Mratína vodní plochy. Rybník na Líbeznickém potoce je součástí dlouhého mokřadu. Nemá jméno.

Dnes do kroniky zapíšu své zážitky z poznávání rybníka Mratínského.

Přicházím k němu od konce zmíněné cyklostezky. Dál vede cesta podél štíhlých topolů a betonového koryta, do něhož je sveden hlavní tok Mratínského potoka. Rybník není průtočný, je napájen z malé odbočky u topolů. V mapě je označen. Potok, pramenící drobnými pramínky u nás v polích, má již v Mratíně sílu. Na rybníku jsou vybudovány vodní stavby – koryto, dva přepady, které mají odtok vody regulovat a chránit okolí při velké bouři nebo při povodních. Od občana, který má domek na břehu potoka u hlavní silnice, jsem se dozvěděla, že v minulosti se při povodni hráz rybníka protrhnula. Internet uvádí větší povodeň v roce 1947. Jak silná zde byla v roce 2020, jednou zjistím. V Ďáblicích škodila. Pokračující cesta je díky korytu další hrází. Na druhé straně cesty jsou dva domy. Mapa uvádí – mlýn. Je na potoce Líbeznickém, který protéká souběžně s cestou.

U sypané hráze končí betonové koryto vysokým splavem. Zde proud padající vody má svůj zvuk, který jsem zachytila na videu. Nad soutokem potoků je socha vodníka, kterou jsem již dříve zmínila v části, kde píši o řezbáři, který svá díla dává do krajiny Polabí. Mratínský rybník je dle mapy posledním na potoku před Kostelcem nad Labem, kde se do Labe vlévá.

Nezapomenu na svoji první návštěvu Mratína. Už to, že jsem přijela do městečka, jehož jméno dalo jméno potoku, byl svým způsobem pro mě den sváteční. Stejně jako před všemi poznávacími výpravami jsem prvně studovala mapy. Vždy hledám i místo, kde zaparkuji svoje zelené turistické autíčko. Parkovala jsem poblíž odtoku vody z rybníka přímo pod hrází. Zvolila jsem výstup na hráz nejprudší cestou do středu hráze. Chtěla jsem takto poprvé spatřit poslední z rybníků, který byl v minulosti na potoce vybudován.

Náš velmi známý horolezec Radek Jaroš (jsme oba rodáci z Nového Města na Moravě) nikdy určitě nezapomene na moment, kdy dosáhl vrcholu každé z osmitisícovek. Někdo zdolává velehory, já vystupuji na hráze rybníků Mratínského potoka.

Jedna z dalších mých návštěv rybníka začala pohledem do odtokového koryta pod hrází. Průtok vody byl stejný, ale bahno do šířky naplavené na obou březích ukazovalo, že tudy nedávno teklo větší množství vody. Pohled z hráze? Dno rybníka po vypuštění, kterým v nejnižší části protéká rybník napájející zdroj. I tento stav stojí za prohlídku a fotografie.

Z jedné prohlídky okolí vodních hladin soutoku Mratínského a Líbeznického potoka na počátku zimy nezapomenu krásný zážitek. Chladný den, zataženo. Proti mně jede cestou pod hrází paní na kole. U stromu s krmítkem z plastové lahve, umně vyrobeném, sleze z kola a sáhne do plastového kbelíku na řídítkách. Malým hrnečkem nabere slunečnicová semena a nasype je do krmítka. Vrátí hrneček do kbelíku, vsedne na kolo a jede cestou dál. A já už věděla, kam pokračuje! Stejné krmítko je na mladém dubu mezi topoly. S lidmi, které u potoků potkám, ráda zapřádám hovor. Tenkrát jsem stačila jen: „Dobrý den.“

Jsem myšlenkou na cestě pod hrází, zapisuji tuto vzpomínku a moje tělo se při tom začíná jemně natřásat radostným smíškem. A opakovaně, když koriguji text.

Čtenářům nabízím fotografie z podzimu 2024, jara a léta 2025.

1. února 2026
   Milada Stroblová