kronika Mratínského potoka, část 50
Připravuji se napsat jubilejní padesátý díl Kroniky Mratínského potoka. Díky mnoha zážitkům z cest podél potoka i bohatému fotografickému archivu mám námětů ještě na několik dalších pokračování.
Na jaře roku 2026 jsem se vydávala do Mratína, abych lépe poznala život v okolí potoka. Mratín je obklopen rozsáhlými parky. Jeden z nich se rozkládá u Mratínského rybníka a na jeho okraji stojí drobný zámeček, který kdysi patřil rodu Nosticů.
Opakovaně jsem navštívila také Měšice, kde se Líbeznický potok vlévá do Mratínského potoka. Právě zde jsem našla inspiraci pro další kapitoly kroniky. Prošla jsem areál velkého barokního zámku, hlavního sídla rodu Nosticů, a vyfotografovala bustu Františka Antonína Nosticze. Tento významný šlechtic nechal na vlastní náklady postavit a Praze daroval divadlo, které dnes známe jako Stavovské. Je obdivuhodné, že jeho výstavba trvala pouhé dva roky.
V kronice se s rodem Nosticů setkávám poprvé. Jejich stopy jsou však v krajině podél zdejších potoků stále patrné – od zámku v Pakoměřicích, nad nimiž pramení Líbeznický potok, přes pozdně barokní zámek v Měšicích s anglickým parkem až po zámeček v Mratíně s rozlehlým ovocným sadem.
Silný dojem ve mně zanechal také dokumentární cyklus Modrá krev, věnovaný tomuto šlechtickému rodu. Paní Mathilda Nostitzová v něm vzpomíná na dramatické události roku 1948: „18. července přišel otec domů a řekl nám, že v republice můžeme zůstat jedině tehdy, když se rozvede. Rodina se proto sbalila a odešla do exilu.“ Její matka byla německé národnosti a poválečné události spolu s Benešovými dekrety uzavřely několik staletí trvající působení rodu Nosticů v českých zemích.
Při rozhovoru s devadesátiletou obyvatelkou Sluh, která celý život žije pod hrází místního rybníka, jsem se dozvěděla další zajímavost. Vzpomínala, že Nostitzové jezdívali kočárem na bohoslužby do malého kostela sv. Vojtěcha ve Sluhách. Byli hluboce věřící a místní kostel patřil k jejich oblíbeným zastavením.
Právě o těchto příbězích, které propojují krajinu, historii i lidské osudy, bude jubilejní padesátý díl Kroniky Mratínského potoka. Je to vyprávění o životě mezi nebem a zemí, o krajině, která si dodnes uchovává stopy minulosti.
Na závěr bych vám ráda doporučila pořad Modrá krev z archivu České televize, věnovaný rodu Nosticů. Šaramantní paní Mathilda Nostitzová spolu s Františkem Kinským v něm citlivě provázejí diváky historií svého rodu i míst, která s ním byla po staletí spojena. Paní Mathilda Nostitzová zemřela 21. července 2021 ve věku 85 let.
Na lavičce ve Sluhách
Od barokního kostela sv. Vojtěcha se vracím po hlavní silnici ve Sluhách. Fotila jsem detaily kostela pro jeden z připravovaných dílů kroniky a mířila k místu za farou, kde obvykle parkuji. Je klidný podvečer konce léta roku 2025.
V dálce, u autobusové zastávky poblíž památného stromu, vidím dva starší muže. Vedle vysokého, hubeného pána stojí opřené jízdní kolo, druhý sedí na lavičce. Žádný autobus nejede. Zdá se, že společně hodnotí právě končící den.
Pozdravím je a chystám se pokračovat dál. Vtom mě vysoký muž osloví:
„Paní, já vás znám.“
Zbystřím. Ano, poznali jsme se už dříve před jeho domkem na břehu Mratínského potoka v Mratíně. Znovu mi začal vyprávět svůj životní příběh. Před lety vážně onemocněl a myslel si, že se blíží konec. Dodnes však žije. Ujala se ho o mnoho mladší žena, která mu pomohla nemoc překonat.
Najednou se do hovoru vložil druhý muž sedící na lavičce.
„Paní, zeptejte se mě, jestli věřím v Boha. Zeptejte se mě, jestli věřím v Boha…“
Opakoval to několikrát. Zůstala jsem stát jako přimražená. Něco podobného jsem dosud nezažila. Co bych měla odpovědět?
Muž však na mou reakci nečekal.
„Víte, paní, měl jsem dědečka. Měl jsem ho moc rád. Když zemřel, strašně mě to bolelo. Jednou v noci po pohřbu se mi zdál sen. Viděl jsem postavu, jak stoupá vzhůru k nebi. Uvědomil jsem si, že je to můj dědeček. Šel jsem s ním. Společně jsme stoupali oblohou. Byla sametově černá, ale přitom měla mnoho odstínů. Vlnila se, proměňovala, jako by žila.“
„Rozumím vám,“ odpověděla jsem. „Jsem malířka a vím, že i černá má mnoho podob.“
„A pak se objevilo zlaté světlo,“ pokračoval. „Paprsky se měnily a zářily…“
Vyprávěl několik minut. Občas mu do řeči vstoupil jeho společník.
„Paní, on zase kecá,“ utrousil s úsměvem.
Muž na lavičce se však nenechal vyrušit.
„Paní, nedávno jsem byl na docela obyčejné operaci. A odešel jsem. Díval jsem se shora na své tělo, jak leží na operačním stole. Chtěl jsem říct doktorům: ‚Paní, já jsem tady!‘ Od té doby se smrti nebojím.“
Zeptala jsem se ho:
„A co na vaše zážitky říká manželka?“
Usmál se.
„Jo, mám ženu. Normálně spolu žijeme. I v důchodu ještě pracuji. Dílnu mám támhle za rohem. K moři ani nikam jinam nejezdím.“
Když jsem odcházela, napadlo mě, že kdyby podobné setkání zažil Bohumil Hrabal, jistě by se stalo součástí některé z jeho povídek. Mně zůstalo v paměti jako příběh z filmu Jiřího Menzela.
Slovenský psycholog Maroš Vago v jedné ze svých přednášek říká, že mezi námi žijí lidé, kteří nejsou kněží ani guruové. Vedou obyčejný život, často někde na venkově. Přesto jim bylo dopřáno poznat něco, co většina z nás nepozná. Jejich životní zkušenost se pak odráží v klidném pohledu a laskavém úsměvu.
K tomuto vyprávění přikládám fotografie. Zachycují měšický zámek, zámecký sad, zámeček v Mratíně, chátrající kostel sv. Vojtěcha i přírodu na loukách nad rybníkem ve Sluhách. Zaujaly mě rozsáhlé porosty hluchavky nachové, které vytvářely velké fialové koberce. Květiny pozoruji od mládí a i jako laik vnímám, že se krajina mění. Na loukách nad rybníkem jsem také fotografovala motýly, které jsem v okolí Prahy dosud neviděla. Snad si jednou půjčím odbornou literaturu a zjistím jejich jména.
28. srpna 2025
Milada Stroblová
