Archiv rubriky: Zamyšlení

Seriál o Mratínském potoku,  část 12

Moje výpravy  za poznáním Mratínského potoka  v letošním roce 2021 probíhaly  především  o prázdninách. Pokračovala jsem po toku potoka stále blíže k Labi. O  dění u prameniště  budu psát déle,  materiálu mám mnoho. Avšak  už v roce 2020 jsem poznávala  Mratínský potok v Čakovicích, Mirovicích a  Mratíně. Když mě potok začal víc a více přitahovat a zrodila se ve mně potřeba o něm  v dnešní době vypovídat, domnívala jsem se, že budu o potoku informovat systematicky od pramene k ústí v Labi, jakoby s plavoucím listem po jeho hladině. Pocítila jsem však , že chci psát, tak jak vnímám  potřebu sdílet živé zážitky z míst, která  jsem aktuálně navštívila.  Potřebuji také kompenzovat jakýsi  svůj žal, kterým , jak jsem poznala, trpím nad stavem Mratínského potoka na katastru Ďáblic.  Letos  jsem   poznala  potok  a rybník ve Sluhách a poprvé ve svém životě jsem stanula  v  Kostelci nad Labem. 3. září jsem vyjela autem do tohoto města s cílem najit Mratínský potok ve větší síle než ho znám v Ďáblicích.  Myšlenky na seznámení se s  místem, kde se vody Mratínského potoka vlévají do Labe,  jsem  vnímala jako přípravu na posvátnou chvíli. Před výpravou si vždy prohlídnu internetovou mapu místa  v různém zvětšení , vytisknu si ji a pak vyjíždím. Zaparkovala jsem na náměstí ,   prošla jsem uličkami a posléze jsem stanula na břehu Labe.  Byl slunečný podvečer.  Slunce  se klonilo k západu ve směru proudu řeky. Klidně plynoucí proud, ve slunci stříbřící  se vlnky, několik kachen, při březích žlutě stulíky, žádná plující loď. Hlavně však klid, ticho.  Neskutečně příjemné ticho.  I u Koníčkova náměstí, kde v Ďáblicích  bydlím, je slyšet  hukot z Cínovecké. Ponejprv jsem si sedla  do trávy  užívala jsem si  to ticho.  Po zpevněné cestě jsem pak  podél malých zahrádek se skromnými chatami šla  po toku dále. Věděla jsem ze studia mapy, že se k  soutoku Mratínského  potoka  a Labe je blízko. Míjela jsem  několik přivázaných pramiček, části břehu  pečlivě posekané v místech, kde si majitelé chat vyrobili přístupové  schodky k vodě. V dáli  jsem  spatřila u břehu mohutněji se čeřící vodu.  Po několika desítkách metrů chůze jsem stanula na mostě. Pod ním se valil silný proud vody deroucí se do klidného Labe. Stála jsem na mostě u ústí Mlýnského potoka a s úžasem patřila  na mohutnou vlnu  pěnící se vody padající  přes  vloženou kamennou či betonovou barieru,  dávajíce  svým charakteristickým  zvukem  pozdrav krajině, kterou  opouštěla. Zmínila jsem Mlýnský potok. To proto, že Mratínský potok  se  v Kostelci nad Labem vlévá  do Mlýnského. Neměla jsem s sebou fotografický aparát.  Obrazy ze setkání nesu v sobě. K soutoku se  v budu vracet.  Budu tam odpočívat při pohledu na proud, užívat si ticho.  Budu řeku fotografovat v různém  denním světle.

Setkání s vodou potoka  mi přináší mnoho radosti.  Přináší i setkání s lidmi  žijícími v jeho blízkosti. Letos na jaře jsem si povídala s  tatínkem, který se svým   šestiletým synkem čistili Třeboratický potok ( v Mirovicích se vlévá do Mratínského). Mluvila jsem se staříkem bydlícím poblíž potoka  v Mirovicích, který mi vyprávěl, jak si jako děti dnes a denně u potoka  hrály. Ve Sluhách jsem stála nad vydlážděným korytem potoka s mužem, který bydlí v těsné jeho blízkosti. Ukázal mi až kam sahala voda 14. a 15.  srpna 2020 ( loňská povodeň).

Poznala jsem většinu přístupných míst potoka.  Poznala jsem krásné přírodní scenerie.  Nejhorší tristní stav potoka  je  na katastru Ďáblic. ( text a foto v minulých dílech seriálu) . O potok dle zákona má pečovat řada subjektů. Prameniště  a první metry toku jsou na  polnostech Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou..…. Dalo by se  čekat, že zastupitelstvo pod vedením zemědělského inženýra Miloše Růžičky ukáže zájem o komunikaci   s řádem  a schopnost  s řádem spolupracovat při ochraně  krajiny, vody a v neposlední řadě  majetku obyvatel Ďáblic a  obyvatel obcí  dále po toku, kde  rozvodněný potok páchá větší škody. Sama jsem  třikrát  napsala dopis RŘK s přáním, aby řád  vystoupil z anonymity a dal vědět občanům o svých  plánech, jak oživí péčí o krajinu významného místa života  řádu. Až na třetí dopis jsem dostala krátkou pro občany Ďáblic nic neříkající odpověď.  

Místo fotografií  v tomto díle seriálu připomenu texty z letního dvojčísla Ďáblického zpravodaje z roku 2013 vážící se k Mratínskému potoku.  Vize staré 8 let  – dvě volební období.                                                                                                          Milada Stroblová

Setkání seniorů na přelomu roku 2019. Sedíme s Miladkou , která je  trochu znalejší  života než já vedle sebe a   a … a nejde jinak, musíme si připomenout, jak se nám povedly vánočky. Ona praví: „ Já každoročně dělám prvně bochánek na zkoušku. Pak zadělám na jednu, ta se sní za jednu svačinu. Další den na svátek už udělám dvě. O svátcích, když se schází rodina , peču tři na rozdání. Dávno, když jsme žili s mojí babičkou, zadělala  jsem vánočky pozdě večer. V noci  kynuly a babička je dopoledne, když já byla v práci, upekla.“  Můj obličej vyjadřuje úžas a úctu ženě straší určitě o 15 let. Co mám přidat já? Recept na celozrnnější vánočku méně sladkou ten už mám vychytaný, ale problém je vánočku uplést.  Říkám: „Můj děda legionář po návratu z Vladivostoku převzal rodinné pekařství a obě dcery teta i moje maminka  dostaly od něj věnem umění uplést vánočku ze šesti a to naráz. Je to krásné a natotata. Tedy žádné skládání tří pletenců na sebe s proklátím těsta párátky . Maminka jménem Milada mě zaplétání učila, ale chyběla mi ta praxe pekárenského provozu. Zapomněla jsem.  Maminka odešla a s sebou vzala umění pletení vánočky ze šesti a naráz. „Miladka s velkým úsměvem přidává. „Je to na internetu. Pekařky to zveřejnily na internetu!“ Já jí skáču do řeči: „My jsme to taky s dcerou  zjistily. S válem jsme se přesunuly před obrazovku počítače. Pletly jsme a zaplétaly jsme se do problémů a každý hádek  těsta se nám prodlužoval, když jsme vánočku znovu a znovu rozplétaly a zase zaplétaly. Nakonec dcera upletla vánočku ze šesti, tak jak si to sama  dříve vyšpekulovala. Pletenec je na pohled pěkný a však vánočka je zcela plochá.“ To už   jsme  spolu s Miladkou obě slzely smíchy. Říkám : „Kameraman  na internetu musí stát za pekařem, aby se učedníci pletení vánočky z šesti naráz nemátli.“Plny radosti ze sdílených zkušeností s pečením  starostaré a stále mladé vánočky v době internetu jsme přidávaly další postřehy. Miladka praví: „Těsto nesmí být moc plné másla, jinak se vánočka rozvalí.“Zářím souzněním. „Moje maminka  kdysi vzpomínávala: „Táta byl lidumil a o svátcích si ženské mohly přinést svoji vánočku upéci si ji v jeho parní pekárně první parničce mezi Havlíčkovým Brodem a Tišnovem. Když si hospodyně přicházely pro hotové pečivo, některá dostala  na plechu tu rozvalenou a rozzlobila se proto na pekaře. Můj děda pokaždé zopakoval: „Jo paní, vy jste chtěla mít vánočku moc dobrou a dala jste do ní moc másla.  Co ještě přidat?  Mandle a rozinky v rumu. Co přidat ještě?  Je krásné se na přelomu roku ponořit do  krásných vzpomínek a pocítit těšení se na to, že za rok už to bude vánočka ze šesti Natotata.                                

Milada  (do počtu tří ) přeje  všem v ponoru k moudrému z minulosti předků  snazší zvládnutí roku 2021.

část 7

Vycházka  k přítoku Mratínského potoka. Trochu sluníčka do  potemnělé  zimní  doby roku 2020.

Píši všem čtenářům seriálu o Mratínském potoku  týden před Štědrým dnem. Vánoční čas je i časem procházek. Chci vás pozvat na procházku  k jednomu z přítoků Mratínského potoka. Letos na podzim  Čakovice dokončily revitalizaci historického středu obce. Revitalizace probíhala řadu let. Husův park byl občanům předán letos v babím letě. Nachází se  hned vedle páteřní silnice obce. Je to prohlubeň – rybník, který v dávné době vyschnul.  Zde patrně vyvěral pramen vody a odtékal do Mratínského potoka.  Park byl  zahradními architekty koncipován jako vyjádření vztahu k místu, kde vedle rybníka byla náves Čakovic a  později  tu byla instalována socha Mistra Jana Husa. Vše,  co tu  v současnosti  vzniklo, vyjadřuje  myšlenku, něco symbolizuje. Více se dočteme u vstupu širokým schodištěm od silnice.  V létě je tu příjemné sednout si na lavičku,  odpočívat a nechat se zklidňovat starými stromy  a nově vytvořenými kompozicemi květin. Nejsilnější zážitek mi zde přináší sedm javorů. Jejich věk je odhadován  na 120 let. Jsou nádherné. S pokorou se  vždy při procházce zastavuji u Remigia. Ano, jeden javor dostal jméno. Jak se to stalo? Kostel, který se nachází v blízkosti, je zasvěcen sv. Remigiovi.  V naší zemi je jediný kostel, který nese toto jméno biskupa z Rameše ( více na wikipedii).

Pramen vody, ke kterému vás zvu, se nachází v zámeckém parku. Anglický park staletí patří k budově zámečku. I tam si na tabuli přečteme  informace o historii  místa a proběhlé revitalizaci. Drobný potůček v parku vyvěrající je překlenut mostky a probublává stromovím do Zámeckého rybníka. Ten je nyní po výlovu vypuštěn. Přesto stoji za to se k němu  podívat. V parku se můžete zastavit u dalších překrásných památných stromů. Když z parku vyjdete u hráze rybníka místy, která byla letos také upravena a to vstupní branou do celého zámeckého parku,  nemůžete si nevšimnou Mratínského  potoka.  Ten tvoří hranici  mezi parkem a novým sídlištěm.  Zámecký rybník  je potokem napájen. Když přejdete přes silnici k Lidlu, můžete po  udržovaného trávníku projít ještě několik desítek metrů a pohledět do vody Mratínského potoka.  Na jaře a v létě  vám určitě přinese potěšení další část parku – přímá přírodní pěší zóna alejí starších i mladších stromů, mezi něž jsou dětem instalovány herní prvky . U zámečku byla vytvořena dvě  jezírka. Na jaře a v létě je zdobí vodotrysk, lekníny a růže.

Když půjdete na vycházku ve vánoční podvečer, uvidíte osvětlený Husův park a nasvětlený kostel. V tyto dny je okolí  kostela svátečně  přisvíceno.  Kostelní hodiny odměřují čas a v poledne uslyšíte vyzvánění zvonů z věže.

Při svých  návštěvách  okolních obcí,  kam  také jezdím na procházky, abych se podívala, jak se kde daří  pro občany vytvářet příjemné prostředí, jak je postaráno o potoky a rybníky,  jednoznačně  čakovický střed obce je místo, které mi přináší při každé návštěvě v kterékoli roční době velké potěšení – příroda, historie, spiritualita  a práce radnice,  práce zahradních architektů a zahradníků  za posledních 30  let. Spjatost tvůrčího zdroje, který  nás přesahuje s tvorbou skvěle spolupracujících lidí.

L.P. 2020                                                                                                    Milada Stroblová

seriál Mratínský potok   

část 6

Novodobý kříž  a znak Ďáblic můžeme vidět při vjezdu do naší obce  z Březiněvsi / viz  foto/ – v pozadí vidíme letošní  ozimé obilí rašící na rozlehlém lánu  Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou /RŘK/. Zde po staletí  řeholníci  a  další hospodáři orali, seli, sklízeli. Pole tvoří krajinný rámec nejvýše položených pramenů Mratínského potoka.  Tato místa měla po staletí velký význam: ORNÁ PŮDA a VODA

Odtud se prý dovážely potraviny, ryby, obilí, zelenina a ovoce  do špitálu  ve středu Prahy.

Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou a svatá Anežka Česká.

Tento řád založila Anežka Přemyslovna,  dcera krále Přemysla Otakara I. a  Constancie Uherské.Datum narození Anežky není nikde zaznamenáno.  Pravděpodobně  byl to  rok 1211.   Usuzuje se  tak na základě latinsky psané listiny, kde  stojí, že  v roce 1225  došlo ke zrušení zasnoubení Anežky  ( s Jindřichem VII. synem  Fridricha  II. ) a tehdy  jí  bylo 14 let.  Anežka  byla vychována nejprve u cisterciáků, posléze  v klášteře v Doksanech  sestrami řádu Premonstrátů. Sem dávaly na výchovu svoje dcery významné české šlechtické rody. Anežka byla již jako malá dvakrát zasnoubena. (potenciálními  partnery byli  Konrád, Jindřich VII., anglický král Jindřich III., Fridrich II. ) Nabídku  císaře Fridricha  II.  již odmítnula.  Dospívající  pochopila, že  hraje roli v politických  záměrech  svého otce. Znovu  se  na  čas uchýlila do kláštera v Doksanech. Zde patrně v jejím srdci začala vyzrávat  touha nastoupit duchovní cestu. Po smrti otce již nechal král Václav I. svoji sestru svobodně  rozhodnout o vlastním životě. Její rozhodnutí  prožít  život v církevním řádu  je  stvrzen založením řádu Klarisek. Anežský klášter pro potřebu řádu byl  založen na břehu Vltavy  dnešním  Františku Anežčiným bratrem  králem Václavem I. v letech  1231 – 1233 – 34  ? z podnětu  Anežky. (Václav  korunován  roku 1228) Byla to ona, která řád Klarisek uvedla do Čech.  Do řádu  Klarisek také sama vstoupila v roce   1234. Bylo jí   asi 23 let.  

Klarisky vznikly jako odnož řádu sv. Františka z Assisi  (Řád menších bratří Františkánů  – r. 1209 František sepsal řeholní pravidla a posléze  papež  umožnil vznik řádu. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára.)

Konání  Anežky  bylo  tedy  inspirováno  Františkem a Klárou. S Klárou se přátelily. Je uchována jejich korespondence. ( Nové řeholní společenství žen   založil František v roce 1215,  sepsal pravidla  života komunity –  spirituální konání ,  život v  úplné chudobě , odříkání a  život  v klauzuře – pobyt jen za zdmi kláštera. První představenou této komunity byla zvolena Klára.)

Anežský klášter je považován za první gotickou stavbu nejen v Praze, ale v Čechách obecně.   Klášter vybudovaný Anežkou Přemyslovnou byl nejvýstavnější a ve své době nejmodernější architekturou 13. st. v Praze, hodnou své královské zakladatelky, která  svoje věno klášteru darovala. Anežskému klášteru se kdysi také říkalo Pražské Assisi.

Anežka   konala  s pokorou a láskou ke službě nemocným, chudým i spolusestrám.  Stala se průkopnicí v organizování chudinské a nemocniční péče na české půdě.

Tento její počin vzbudil pozornost v celé Evropě, protože to byla první královská dcera vůbec, která se stala členkou tohoto chudého a velmi skromným životem žijícího řádu. Anežka se dožila  na dané životní podmínky  té doby vysokého věku.  Dožila se  asi 71 let, zemřela  2.března roku 1282.

Za svatou byla považována již za svého života. V roce  1874 byla prohlášena blahoslavenou a 12.listopadu 1989  v době  socialistického Československa byla v bazilice sv. Petra v Římě slavnostně svatořečena  papežem Janem Pavlem II. Její památka se připomíná 13. listopadu.

Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou (uváděný  též Řád sv. Anežky Přemyslovny)

Motto latinsky : Concordia res parva crescunt. Discordia res maxima dilabuntur.   česky :  Svorností nepatrné věci rostou. Nesvorností se i největší věci rozpadají.

RŘK je jediný řád českého původu.  Vyvinul  se z laického špitálního bratrstva, založeného roku 1232 u kostela sv. Haštala v Praze. Anežka se starala se i  o jeho hmotné zajištění. Hlavním posláním bratří byla špitální činnost. Dnešními slovy – hlavním cílem špitálního bratrstva bylo ošetřovat nemocné, zestárlé, chudé a opuštěné. Na řád papežského práva bylo bratrstvo povýšeno bulou Omnipotens Deus papeže Řehoře IX. dne 14. dubna 1237. Od roku 1238 měl Řád již vlastní samosprávu.  Od samého začátku se Křižovníci věnovali duchovní správě na svěřených farách především u velkých kostelů.

Domácí původ Křižovníků přispěl k mimořádnému vzestupu této řehole již za Václava I.  Nevídaně rychlý byl nástup RŘK do měst, kde byly  významné kostely. Zde se ujímaly  duchovní správy a většinou přijímali závazek zřizování a správy špitálů. Největšího rozkvětu dosahuje řád za vlády Karla IV., kdy spravoval na 60 špitálů, domů a farních kostelů v českých zemích a Uhrách.

Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou  RŘK a Ďáblice                                     –  nejstarší známé informace

První zmínka o Ďáblicích je v listinách řádu Křížovníků s červenou hvězdou z let 1233 a 1235, v nichž se jednalo o koupi několika vsí, mezi nimiž byly i Ďáblice ( Davlice  – Dawlice). Původně je Constancie chtěla darovat ženskému klášteru na Poříčí u sv. Petra. Když však k jeho zřízení nedošlo, věnovala je Betlehemistům tj. Křižovníkům s červenou hvězdou.

Listiny, v nichž jsou  prvně jmenovány Davlice, jsou z 6.února 1233 a 12.února 1235,  jsou uchovány v archivu Křížovníků s červenou hvězdou. Uvádí se tam,  že královna Constancie Uherská koupila od německých rytířů i Dawlice za 1500 hřiven stříbra. Při koupi jako přednost uvedeno, že rybníky pod vrchem nad Dawlicemi dávají pro špitály 370 kop ryb ročně.

Informace k textu o RŘK a sv. Anežce České  jsem sbírala řadu let ze zdrojů, které se ke mně  postupně dostaly  – dokumenty ČT,  Internet,  informace na webu MČ.

Je velmi pravděpodobné, že obě ženy Constancie a dcera Anežka  spolu hovořily  o svých   záměrech a činech  ve jménu šíření víry v Boha  a služby  oslabenému člověku.   Akcentovala bych    data 1233 a 1235, kdy  ženy, matka a dcera učinily určitá rozhodnutí, která se týkají RŘK a Ďáblic.

Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou a Ďáblice po roce 1989

U radnice Ďáblic vlaje vlajka obce, při vjezdu do Ďáblic vidíme znak naší městské části. Kříž Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou  byl zastupitelstvem přijat jako symbol komunity. Byl vložen do levé poloviny pole obecního znaku. Denně je v korespondenci  užíván úřadem i zastupiteli.

V Ďáblickém zpravodaji –  říjen 2020 jsem si všimla sloganu

ŽIJEME PRO ĎÁBLICE – věty doplněné srdíčkem.

1. adventní  víkend roku  2020                                     Milada Stroblová

Objevila  jsem ho při procházkách do historického jádra Ďáblic. Je uchován  na  fasádě  ne příliš starého domu těsně nad zemí.

Reakci starosty M.Růžičky na článek „Potopa na Blatech“ v ĎZ 9/2020, s.5 považuji za nepřiměřenou. Je to již standardní „plivanec“ vedení obce na příspěvek „netleskajícího“ občana/opozičního zastupitele, který bývá připojen pod příspěvkem ve stejném čísle ĎZ.

Od pana starosty bych očekával projev větší spoluúčasti s poškozenými návalovým deštěm a lítost nad zanedbáním dlouholetého problému odvodnění Ďáblic, ne plísnění za to, že si autor článku dovolí nesouhlasit s názorem radního Dvořáka, dle kterého „zaplavování není zásadní problém pro Ďáblice“, „s tímto stavem se musíme naučit žít“, se kterým se p.starosta ztotožnil (více anketa v ĎZ 7-8/2020, s.6-7).

Je na nestranném čitateli posoudit, zda autor článku starostovi něco „podsouvá“, nebo to plyne z odpovědí zastupitelů na anketní otázku, zda autor v článku osočuje kolegy starosty, nebo zda starosta „nepodsouvá“ negativní obraz autora čitatelům ĎZ, když uvádí, že předmětný „dům se nachází v záplavovém území (v území zákazu stavby)“. Předmětný dům byl postaven ve třicátých letech a záplavové pásmo vyznačeno v sedmdesátých letech minulého století, navíc záplavové území neznamená zákaz stavby ani povinnost stavbu v něm stojící odstranit. Více viz Otevřený dopis autora zveřejněný na strankách www.praha-dablice.cz.

Na uvedeném nezávislém ďáblickém webu je i příspěvek dalšího opozičního zastupitele „Záplavy Ďáblic v době přívalových deštů“, který neprošel „cenzurou“ Ďáblického zpravodaje 7-8/2020 přesto, že dle Pravidel pro vydávání Ďáblického zpravodaje (čl. VII. Bod 3) a dle tiskového zákona (zákon č. 46/2000 Sb., § 4a) má zastupitel na zveřejnění svého názorového příspěvku nárok. Tvrzení redakce, že článek k záplavám Ďáblic není „názorový“ je pouze „pseudodůvod“ porušení tiskového zákona a svobody slova. Záplavy Ďáblic, jež následovaly po uvedené cenzuře (viz video k záplavám ze 14.8.2020), přitom potvrdily aktuálnost článku objasňujícího odpověď zastupitele na anketní otázku – jeho názor na zaplavování Ďáblic, který se nevešel do stanoveného limitu. Stanovené limity by přitom neměly svazovat jen opozici, jak je zvykem v ĎZ. 

Takový nedemokratický a protiprávní postup vůči opozici si může vedení MČ Praha-Ďáblice dovolit i díky tomu, že v Redakci ani Redakční radě Ďáblického zpravodaje nemá opozice svého zástupce, jak bývá v demokratické společnosti (při poměru hlasů koalice k opozici – 10:5 ) zvykem. Heslo „vítěz voleb bere vše“ se projevilo i nezřízením tradičných komisí – stavební, životního prostředí a dopravy, které se odvodnění Ďáblic, resp. hluku z dopravy věnovaly, odvoláním opozice z Finančního výboru, … .

Radimír Rexa, zastupitel

„Na skřivánčí“ Seriál část 4.

Jak jsem přislíbila ve 3.části seriálu,  další jeho část je   o stromořadí podél cyklostezky do Zdib.  Informace o stromořadí  jsem chtěla podat  formou rozhovoru s Věrou Prokešovou. Položila jsem  jí  emailovou cestou první otázku. Do dnes není zodpovězena. Proč?  Prokešovi, jak mohou tušit  čtenáři Ďáblického zpravodaje, kteří se zajímají o  přívalové deště v  naší obcí, byli   nebývale silným deštěm a rozvodněným Mratínským potokem  14. srpna 2020 stiženi. Ještě  v  tyto dny u nich běží odvlhčovače   vysušující promáčený dům.  Rozhovor  o vysázení stromořadí  určitě uskutečníme.

V této části seriálu  alespoň publikuji otázku, kterou jsem Věře položila. Už ta sama naznačila, o čem  jsme si chtěly  povídat.

Milada:  „Věro, když se podíváme z kraje  Blat na horizont nalevo od skládky,  vidíme  tam  stromořadí, kterému já říkám Věřino stromořadí. Vysadit tyto  stromy na pravé straně polní cesty do Zdib, to je tvoje myšlenka  a společná  práce  členů komise životního prostředí..   Můžeš čtenářům  připomenout  tento  dle mě záslužný čin komise životního prostředí  Ďáblic, kterou jsi vedla? Který to byl rok?“ 

Nemohu jinak a ještě  přidám dovětek, který s  Mratínským potokem plně souvisí. Území Blata bylo místem  pěstitelů zeleniny a květin k obchodování. Moudří s přírodou spjatí  hospodáři   v minulosti využívali  vody potoků k zalévání. S Věrou Prokešovou se znám. Z historie jejich rodiny  si dovolím zmínit toto. Věřini prarodiče byli zahradníci. Kdykoli mám trochu času putuji po toku Mratínského potoka. Část potoka od pramene  na katastru Ďáblic je v žalostném stavu. I tomu se budeme  v dalších dílech  seriálu spolu s Věrou Prokešovou věnovat.                      

Přiložené fotografie ukazují stromořadí, letecký snímek stromořadí, mapu těchto míst s vyznačením nejvyšších bodů  Ládví  a Na skalce ( označeno šipkou), z vrstevnicových čar lze číst, kudy odtéká déšť, jestliže jej nenasaje orná půda.  Další fotografie ukazuje   stejné místo, je to  pole na pramenech Mratínského potoka, který na většině plochy patří Rytířskému  řádu Křížovníků s červenou hvězdou  RŘK. Fotografie ukazuje stav po přívalovém dešti 14.8.2020 ( šipkou označen rybník Křížovníků Ohrada).

27.9.2020                                                                   Milada Stroblová

zamyšlení Milady Stroblové, ďáblické obyvatelky

Velké potěšení, radost, příliv energie mi přinesl rozhovor s Oldřichem Vackem na Svobodném universu.

Doplňuji ho aktuální  fotografií  zeleného pásu před  našim domem. Několik let  ode dne,  co ho dcera vysela,  byl  na rostlinstvo bohatější.  V dalších několika  letech  jsme neměli absolutně čas se mu věnovat.  Ani  letos   ho nemáme čas  zalévat. Jediné, co  děláme ……hlídáme……  A v tom nám již pomáhá vnuk předškolák.

Mysleme globálně, konejme lokálně.

Milada Stroblová

Nelze než souhlasit. Zároveň doporučujeme i Informačně-osvětový dokument Česko chrání klima, který představuje pestrou škálu klimatických opatření realizovaných městy, podniky, neziskovými organizacemi, ale i jednotlivci a skupinami dobrovolníků. -red-

Určitě to není falešná domněnka: Ďábličáci znají přímořská letoviska a nebyli u ďáblického potoka.

Než se vydám po toku Mratínského potoka dál od Ďáblické ulice, ještě chvíli  se ve vzpomínkách vypravím do míst, kde minulá staletí šel život, často těžký,  avšak  v absolutním  sepjetím  s přírodou , jejími dary.  Znovu se zastavím  u pramenišť Mratínského potoka, kde  vznikla usedlost řádu Křížovníků s červenou hvězdou.   Majetek  řádu  Křížovníků  prošel změnami, které byly  diktovány politikou všech vývojových  etap  republiky  po roce 1945.  Zestátnění  církevního majetku  – velkostatek s chovem krav, po navrácení majetku církvi zde  v nájmu  pole obhospodařuje firma pana Kmínka. Všechny státní  zemědělské  direktivy   v naší zemi do puntíku naplňované ( na rozdíl například Polska) zanechaly i zde svoje  stopy. 

Od druhé světové války  žijeme v trendu  neustálého zlehčování si života pomocí techniky, technologií. Nějak se po desetiletí  nebral ohled na  další produkt tohoto šířícího se blahobytu- znečištění  Země, devastace půdy , znečištění  lidského těla,  znečištění lidské  mysli, která  nebyla schopna reflektovat negativní dopady neustálého růstu blahobytu.

Archeolog , ďáblický občan PhDr. Jan Havrda pro web Spolek pro Ďáblice vypracoval  dokument, který nastiňuje hydrogeologii  prameniště  Mratínského potoka. Doporučuji si  informaci  na webu spolku vyhledat.  (složka Ďáblické rezidence) Zmíním, že Mratínský potok má síť  pramenišť. V poválečné době došlo  na polích pod polní cestou na Zdiby  k zachycení pramínků  melioračními rourami.  Ohrada byla  patrně vybudována  mezi léty 1953 – 1983. Já mohu popsat jen její  stav z nedávné doby.  Do Ďáblic jsem se přistěhovala v roce 1975. Manžel  ďáblický rodák se narodil v roce 1951.  Jeho generace  bruslila na Ohradě i Parkánu.  Kdo měl  psa plavce  chodil s ním  k Ohradě  v letním období pravidelně.  Při nákupech ve vsi – ve středu obce na Ďáblické jsem potkávala zdejšího kočího, jak s koňmi rozvážel hnůj ze statku zahrádkářům.  Než byly Ďáblice spojeny s Prahou byly Ďáblice ves a jít do středu Ďáblic od hvězdárny a tehdy Rudého náměstí,  nebylo jinak zmíněno než jít do vsi.  Já jsem to přijala.

Moje první fotografie  Ohrady  s bruslaři  pořízená v roce 2009 zaznamenává ještě jeden fenomén. Geodeti  vykolíkovali a fábory označili  pozemky soukromníků, kteří je podstoupili developerovi  k výstavbě velkého  obytného satelitu s podzemními garážemi a čtyřpodlažními domy – satelitu na meliorovaném poli mezi narůstající skládkou  a Ohradou, satelitu v místě, kde byla půda vysoké bonity blízkosti obce. O Ďáblických rezidencích  si můžete přečíst mnoho  informací od Táni Dohnalové na webu spolku. Doporučuji.  Na fotografií  z roku 2009 je zachycen i rozpadající se  kravín, kde byli  dle  sdělení pamětníků odchováváni  býci před porážkou.  Podívejme se na leteckou  mapu Ďáblic. Rozeznáme přítok od statku , jehož břeh je porostlý staršími stromy. Tento  přítok  vytéká  ze zatrubnění  u hospodářské  budovy  z cihel a kamene.  Na další  fotografii   je vidět  vyústění vody z meliorací, kterou obrůstají keře. V březnu 2020 byla suchá, jak jsem psala minulém textu. Pro porovnání přístupu k místům, kde  dlouhou historii tepal obecní život,  zmíním  práci ďáblického architekta, který se zamýšlel nad zpřístupněním okolí  Ohrady občanům . Pan  architekt v roce 2009 inspirován mokřadem u Ctěnic  navrhnul   přirozenou  přírodu respektující variantu  úpravy okolí Ohrady s přístupem z Ďáblické.  K výkresu přidal komentář:  „Za mokřadem Ctěnic  je v pozadí  zámeček , v Ďáblicích pěkné průčelí   základní školy.“ V té době  se teprve skrytě rodil fenomén průmyslovým zemědělstvím ničená   orná půda.  Půda  hnojená syntetickými hnojivy , splavování ornice díky absenci humusu z hnoje a  díky  likvidaci mezek a remízků,  scelení polí  vhodné  pro obhospodařování obrovskými stroji.                                                                                   

Milada  Stroblová, 25.4.2020 

Část 1

Takto vypadá  Mratínský potok na svém prameni v nejvyšší nadmořské výšce na jaře roku 2020 .

(svědectví o stavu  Mratínského potoka  30 let od nástupu kapitalismu  na našem katastru, kdy ve statku skončila tzv. živočišná výroba)

V loňském roce jsme  se spolu s Věrou Prokešovou  domluvily na  výpravách za vodou  Ďáblic a blízkého okolí. Poznaly jsme krásu   rybníků v Dolních Chabrech,  rybníka v Březiněvsi , seznámily jsme se s vodním dílem – retencí v novém sídlišti  v Čakovicích.   S těmito  ošetřovanými vodními díly ostře kontrastoval stav Ďáblických rybníků. Fotografie  prezentované  na 5ti panelech jsme nabídnuly ke shlédnutí na akci  Zažijme Ďáblice jinak.

Letos  budeme putovat dál.  V únoru a březnu nebyla žádná zima, která by mi bránila vypravit se po toku  Mratínského potoka od Ohrady  dál  k Labi. Letos jsem navštívila  už celý tok potoka  až k Cínovecké.

  Ponejprv popíši svou výpravu  podél části  potoka od Ohrady k mostku  na Ďáblické.  Cestu  k Ohradě  jsem zvolila právě z Ďáblické. Při několika nahlédnutích  za rozpadající se zdi křížovnického statku  v loňském roce   jsem viděla, že  půda  je tu rozrytá divočáky  a bude  nutné prodírat se  keři mirabelek a bezinek.  Připravila jsem se. Na internetu jsem našla informace o březosti divokých prasat.  Ohrožení bachyní  chránící mláďata  mi nehrozilo. Obuta v  holínkách  jsem si zahradnickými nůžkami klestila cestu. Hned z kraje  jsem našla silnou větev, kterou jsem si nesla  jako ochranu. Zem kypřená rypáky divočáků podél zdi  sahá až k potoku. Zvířata tu mají napajedlo. Odtok  z Parkánu více méně již neexistuje.  I když několik dnů před mojí výpravou poprchalo, koryto potoka bylo jen  vlhké , sem tam malá kalužinka, všude   stopy. Oba toky z rybníčků Parkánu a Ohrady  se stýkají zhruba 5 metrů od mostku. Koryto od Ohrady je ostře zaříznuté, do vody nelze bezpečně sestoupit. Vstup je možný právě na soutoku.  Zde jsem se pokusila do vody  vstoupit. Vysoký nános splavené ornice  to však nedovolil. Holinka se mi zabořila více než do poloviny. Na  protější straně potoka  nad soutokem jsem spatřila  ze břehu vytékat čisťoučký pramének vody.  Průzračný pramínek po několika centimetrech svého toku pohltil kalný proud od Ohrady.

Asi po patnácti   metrech přirozenou cestou vznikající křovinatý listnatý  les na neudržované dříve obhospodařované půdě  ( odborně  – sekundární sukcese )  skončil . Přede mnou se objevil porost   skoro dva metry vysoké trávy.  V průzkumu  potoka jsem však mohla pokračovat. Cestu předem mnou  nejspíše denně prošlapují divočáci. Potok je směrem k Ohradě  kalný. Dál se rozšíří v  tůňku, do které ústí dlouhá  prohlubeň ze strany skládky. Ta je bez vody. Na hladině  tůně stojí velký nahnědlý škraloup kalu a z něj vystupují bubliny (zcela totožný povrch monitoruji  na potoce pod mostkem  vedle plotu policie – viz dokumentární fotografie). Z těchto míst je již vidět hráz rybníka. Asi 10 m pod hrází jsem objevila od strany statku  vyúsťující rouru podloženou kamenným korytem. Z ní vytékala  čistá voda. A stejně  po několika centimetrech proudění ji pohlcuje  nepříjemně vyhlížející voda od Ohrady.  Vteřinový průtok jsem odhadla tak 2 dl za vteřinu. Pramínek u Ďáblické je asi poloviční mohutnosti.  Oba neznáme zdroje průzračné vody mě nesmírně potěšily.  Vystoupila jsem na hráz. Ohrada po suché zimě vypadá tristně. Domnívám se, že v ní je zase méně vody, než jsem svými fotografiemi dokumentovala v loňském roce. Nefotila jsem, snažila jsem se udělat jen krátkou  bezpečnou „expedici“. Byla jsem sama a divokých prasat je v zpustlé části statku určitě více.

Můj komentář  na závěr prvního putování.  Narodila jsem se v roce 1953.  Na okraji mého rodného města protéká potok. S mojí maminkou jsem dobře do mých deseti let jezdila máchat prádlo  v tomto potoku.  Tak konali všichni majitelé nemovitostí  jejichž louky  vedly  až k potoku. Pamatuji si, jak jsme  při vycházkách  z mostku pozorovali hejna rybek rejdících v průzračné vodě. Ve vodě  Mratínského potoka kalné již od hráze  nebylo možné rybku spatřit. Nemám kontakt na žádného odborníka, který by stav Ohrady, Parkán a potoka posoudil. Pro informaci dodávám, že potok je na katastru Ďáblic a jak katastrální mapy ukazují , rybníky i potok je v majetku  řádu Křížovníků.

Přidávám fotografie z prvního letošního nahlédnutí za zeď.

Březen 2020                                                                              Milada Stroblová

Velice inspirativní postní kalendář, koncipovaný pro rodiče s dětmi. Ke stažní na odkazu níže. thx: Renatě Wesleyové, ďáblické farářce